OBĚTOVAT SE PRO UMĚNÍ

Jsou dny, kdy dokážu žít naplno a jsou dny, kdy nemůžu absolutně nic. Dvě úplně opačný polarity, který mi nikdy nedovolily tvořit. Prožívání přítomnýho okamžiku bez jakýkoliv přidaný hodnoty. Proto si musím půjčovat od každýho trochu. Jde o to být lehce na hraně. Mít v sobě kus vnitřního neklidu a zmatení, ale nebýt kompletně paralyzovaná. Když pociťuju úplnej duševní klid, postrádám jakejkoliv fyzickej impuls postavit se před plátno, nebo nevyhledávám situace, kde se můžu umělecky vyjádřit. Musim mít v sobě pocit, že umění je jediná věc, co mě může v danou chvíli zachránit. Ať už z duševního nebo finančního dna. Prostě cítit, že jiná cesta ani neexistuje. Pak jsem schopná do malování vložit sto procent.

Už od mala jsem věděla, že se v mym životě bude muset stát něco neobyčejnýho, jinak se kompletně ztratim. To bylo ještě v době, kdy jsem nevěděla, že půjdu uměleckou cestou, ale chtěla jsem ze života vymačkat co nejvíc a udělat v danou chvíli, co bude v mejch silách. Ať už jde o to, řítit se bezhlavě někam, co nemusí skončit dobře, nebo částečně obětovat kus sebe. Taky jsem si slíbila neztrácet čas s tím, co by mě odvádělo pryč z cesty za plnou kontrolou nad životem.

A teprve nedávno jsem byla schopná samu sebe přijmout jako umělce, což je jedna z nejsilnějších změn, která se ve mně kdy odehrála a bylo hodně bolestivý na ni tak dlouho čekat. Nejde o to, se někam zaškatulkovat, ale plně vnímat svou roli ve světě. Postavit se nohama na zem a otevřít se. Dovolit si. Jak totiž můžu tvořit, když ani nevim, kdo jsem? Vždycky se najde někdo s nezájmem pochopit to, co dělám, ale o to víc musím právě já v sobě znovu a znovu hledat sebedůvěru, která každou vteřinou kolísá. Tu potřebuju hlavně jako jistotu, že moje obrazy mají symsl a mají vypadat přesně tak, jak jsem je vytvořila.

Celej život totiž vnímám, jak abstrakce prostupuje vším, na co se člověk dívá a je jen na něm, jakej úhel pohledu si vybere. Můžu jet večer tramvají a vidět blikající neony, nepravidelnost kůry na stromech nebo mlhu nad městem a vždycky v tom bude něco abstraktního. Proto nemám problém se stejnym stylem vyjádřit i na plátno. Spoustu lidí tohle bezmyšlenkovitě odsoudí, ale ve skutečnosti jde o hodiny a hodiny fyzicky unavující práce, nadbytek perfekcionismu a emocí z každýho povedenýho i nepovedenýho detailu a obsesivní nutkání dokola pokračovat v úpravách i po dokončení.


TVOŘIT Z PRÁZDNOTY

V minulosti jsem se zařekla, že omezim barevnost v obrazech na úplný minimum a vyměním jí za vystupující texturu a detaily. Ty se pro mě v poslední době staly asi nejdůležitější součástí každýho obrazu. Kdykoliv se snažím použít výraznější barvy, necítím v sobě pocit, že všechno do sebe správně zapadá. Malba samotná ve mě totiž nevyvolává tak výrazný spojení s fyzičnem jako vystupující povrch.

Chci vytvářet obrazy omezený pouze na smyslový vnímání a vnitřní pocit. To se hodně odráží i v samotnym procesu. Nikdy nepřistupuju k čistýmu plátnu s nějakým jasně stanovenym záměrem a vlastně nevim, co dělám, dokud se nepodívám na konečnej výsledek. Dlouho jsem si i připadala zmateně, protože jsem nevěděla, jak odpovědět na otázku, proč to všechno vlastně dělám, když nemám důvod. Na nějakej čas jsem kvůli tomu radši přestala malovat, což mě naučilo nekritizovat přítomnej okamžik očima někoho, kdo nejsem a ani být nemůžu.

Já tvořim z prázdnoty. Nemyslím na nic. Nepřemýšlím. Jen používám svoje tělo jako nástroj. Zabavuju vědomí hudbou a nechávám veškerej proces na podvědomí. Nemusím vědět, co dokončenej obraz znamená. Nevnímám jestli působí smutně nebo vesele. Prostě existuje. Tady a teď. Nevypovídá o mně nic. Jen mojí schopnost ho vizuálně přenést do uspokojujícího pocitu uvnitř sebe.

Co ale pro mě může být jen o smyslovym uspokojení, pro někoho může mít nepostradatelnou hloubku. Často mi i reflexe ostatních pomáhá líp pochopit svoji tvorbu. Dokonce si myslím, že je to jejím záměrem a jen nad tím dočasně postrádám vědomou kontrolu.